Zamyšlení nad výchovou přijatých dětí

Ve starém Zákoně je Bůh často líčen jako trestající. Ne, že by snad nebyl také milující, ale jednal velmi tvrdě s těmi, kteří se od něho odvrátili. Odplatou za hřích bylo často nějaké trápení či smrt. Možná namítnete, že naopak podle evangelia, je Bůh milosrdný dokonce tak, že dává svého Syna, aby za nás zemřel a vykoupil a dal nám život věčný. Můj kamarád evangelický farář k tomu často dodává: "Ano, náš Bůh je milující, ale aby si to lidé uvědomili, je potřeba hlásat i toho přísného Boha Izraelitů, kterého známe ze Starého zákona v Bibli.

Možná se vám zdá, proč tento náboženský úvod. A navíc můžete mít pocit, že Bůh netrestá. Jenomže hodně věcí pramení hluboko pod povrchem aktuálních problémů, které řešíme. Možná aniž bychom si to uvědomovali, spousta věcí v našich životech je dána kulturními stereotypy a způsobem našeho myšlení a jednání. Je nám to prostě nějak dáno a funguje to tak trochu podprahově v našem nevědomí. Proto si myslím, že než se pustíme do pojednání o výchově bez trestů, je třeba si vysvětlit základ.

Spousta pojmů kolem nás je brána jako samozřejmost, protože si to většina z nám myslí, ovšem to neznamená, že tomu tak skutečně je. Například malým klukům se říká, že by se neměli prát, protože násilí stejně nic nevyřeší. Jenomže v jejich světě zatím neexistuje nic efektivnějšího, co by rychle vyřešilo momentální klukovské problémy. Tím neříkám, že je to správné, ale to tak. Obdobně malým holčičkám se říká, že by neměly být tolik marnivé a krášlit se. Jenomže jim na tom mnohdy záleží, protože jim to funguje. Jen se podívejte kolem sebe. Kluk přiběhne špinavý z hřiště a je to kabrňák zatímco holčička se napomene za flíček na šatičkách. Z toho lze usuzovat, že krásná milá dívenka je přeci jen o něco oblíbenější než ostatní děvčata stejně jako silný, houževnatý, sportovně založený chlapec. Tedy alespoň v útlém věku. Později samozřejmě začínají hrát roli i jiné faktory.

Dnešní doba je možná zvláštní v tom, že je možné nahradit například realitu bytí jako muž či žena jakýmsi virtuálním bytím, které není determinováno pohlavními znaky, nýbrž svoji vůli, respektive novým lidským právem zvolit si pohlaví. A nejen to. Analogicky si můžeme v budoucnu měnit mimo jiné věk, počet dětí, místo narození či rodiče. Co na tom, že nás matka porodila, dítě třeba bude moci chtít do rodného listu jako matku napsat někoho jiného a to nejen v případě osvojení. Půjde jen o akt své právní vůle. Jenomže stejně jako s tím výše uvedeným příkladem o dětech v družině zřejmě společnost narazí na to, že funguje úplně něco jiného. Přirozenost totiž nelze úplně zašlapat do země. Má totiž své opodstatnění pramenící z tisíciletí lidské zkušenosti. Progresivisté možná namítnou, že ten náš kult je špatný a že je třeba společnost změnit. Jistě, společnost se mění a spíše vyvíjí k lepšímu, ale pomalu. Holčičky ve školce si pořád hrají s panenkami a kluci s autíčkama. Jak je to ale možné, když se už pár desítek let učí o tom jak máma vjíždí do garáže a táta vaří brambory? Nebude to asi proto, že přirozenější je, když se maminka věnuje dětem a domácnosti, zatímco tatínek chodí do práce a spravuje auto?

Stejné je to i s výchovou dětí. Za císaře pána to fungovalo tak, že hlavou rodiny byl otec, od kterého se očekávalo, že bude přísný a že bude dávat rodiny řád, zatímco od maminky se očekávalo, že bude pro děti tou hodnou, pečující osobou. Od dětí se požadovala poslušnost vůči rodičům. Děti měly především poslouchat a pomáhat doma a až vyrostou, ta se měly starat o své staré rodiče, kterým měly být do jejich smrti vděční. Tento model se zachoval i za I. republiky a se značným poškozením překonal i komunismus.

Pak ale přišla velká změna. Z anglosaských zemí se k nám dostal trochu jiný model výchovy dětí, který se po staletí vyvíjel v odlišných podmínkách a na území, kde vznikl je bezesporu akceptován jako ten nejlepší výchovný systém, který je třeba importovat i do dalších v tomto směru zaostalejších oblastí a to v dobré víře, že změnou výchovy se dotyčné obyvatelstvo zcivilizuje. V některých oblastech třetího světa to v koloniálních dobách opravdu přispělo k značnému rozvoji daných oblastí. Školství bylo tehdy svým způsobem mocenským nástrojem, protože vychovávalo podrobené obyvatelstvo k hodnotám velmocí, které je ovládaly. Nicméně zároveň přineslo i značný pokrok.

U nás je situace trošku odlišná. Nejsme kolonií a náš národ mýval vysokou úroveň vzdělanosti. Před 30-ti lety jsme snad s výjimkou nezletilých rodiček u nás možná neměli tolik sociálně patologických jevů jako na západě, naše děti méně kouřily, méně fetovaly, méně kradly a k tomu se celkem dobře učily. Možná si řeknete, ale tohle všechno je daň za svobodu. Jenže uvažoval někdo o tom, že to může být i proto, že příčinou mimo jiné může být i nově zaváděná liberální výchova dětí?

Myslím, že pokud máte jen své vlastní děti, tak se opravdu může stát, že liberální výchova bez trestů opravdu funguje. Jste s dětmi kamarád, máte k sobě důvěru, o všem si povídáte a necháváte je, ať si své věci samy rozhodují. K tomu získáte bonus dobrých vztahů a navíc, nedá to ani tolik práce. Setkávám se s rodiči, kteří si opravdu tak povedené děti snad ani nezaslouží. Je to k neuvěření, ale zázrakem božím se občas stává, že z drzého spratka věčně rozhádaných rozvedených rodičů, kteří se dítěti téměř nevěnují, nakonec vyroste celkem slušná osobnost, která se v životě neztratí. Naopak někdy se rodiče pro děti doslova obětují a výsledek nic moc.

U přijatých dětí bych řekl, že existuje jedno specifikum. Tím je fakt, že samo od sebe se téměř žádné samo dobře nevychová. Tyto děti mají podle mého názoru startovní nevýhodu v tom, že si s sebou nesou deprivace z raného dětství a také svůj genetický základ. Pěstoun či osvojitel pak dokáže život svěřeného dítěte o něco zlepšit oproti původní většinou nefunkční rodiny, ale jen opravdu málokdy se podaří z přijatého dárečku vychovat zázrak, tak jak bychom si to představovali. Jeden můj známý psycholog to jednou velmi drsně charakterizoval takto: "Při loupežném přepadení nezabije, ale jenom uhodí." Tím vás nechci strašit, to bylo samozřejmě přehnané, ale faktem je, že náhradní rodič musí často hodně moc slevit ze svých požadavků na dítě.

A řekněme si to na rovinu. Děti v náhradní péči často nejsou žádné ořezávátka a dají někdy výchovně rodičům pěkný záhul. Pěstouni k tomu správně nemohou vychovávat děti tak jak je vychovávali jejich rodiče. Fyzické tresty jsou nepřípustné a i otázka jiných trestů je diskutabilní, např. zda lze či nelze dítěti zakázat mobil, TV, počítač, vycházku. na školení pěstounů se často hovoří o tom, že tresty nemají smysl, že se děti mají chválit a povzbuzovat a že pěstouni jim mají dávat hlavně lásku, které všechno změní. Jenomže někdy nezmění.

Jedna pěstounka mi jednou řekla: "Jak je možný, že já ty děti už tolik let miluju a ony mě ne." Jistě, dospívání přináší i mnohá zklamání. Rodič dítěti mnoho dá a pak čeká nějakou kladnou odezvu. A ono často nic. navíc výchovné problémy dětí musí rodiče řešit. Ti jsou za děti odpovědní. Jestliže svěření kluci jsou agresivní a páchají trestnou činnost, nelze to přehlédnout. Stejně jakože není jedno, když dospívající dcera střídá jednoho muže za druhým, zvláště bydlíte-li v malé obci.

Paradoxem fyzických trestů je skutečnost, že ten rodič, co si umí zjednat autoritu, pak většinou násilí vůči dětem používat nemusí. Pozor. Teď nepropaguji zakázané násilí na dětech. Ono už to začíná na tom pískovišti v raném věku. Používat násilí na velké děti je opravdu nejen zbytečné, kontraproduktivní, ale i nebezpečné. Jde o tu autoritu. Uvádím takový malý příklad. V minulosti bývalo zvykem, že rodina jedla společně a že první dostával na stůl otec rodiny. Jsou to malé detaily, které v dětech budují vědomí toho, kdo rozkazuje a kdo poslouchá. Pravda, v mnoha rodinách má hlavní slovo maminka, ale to nevadí. Problém nastává když má v rodině hlavní slovo dítě. To rozhodně není přirozené.

Velmi se divím mladým rodičům, když s klidem odhlásí dítě z kroužku s odůvodněním, že nechce chodit. Jakoby ten prvňáček věděl, co je pro něho nejlepší, že ano. Jiné by to bylo u teenagera, toho už nedonutíte nikam, ale opět u menších dětí je přirozené, když jim rodič říká, co mají dělat, například čistit zuby, vyčůrat, jít do školy, na Sokol, apod. Stejně tak, když jde rodič na procházku, je přirozené, aby šlo dítě s ním, byť by si raději hrálo na xboxu. Stejně tak není přirozené vařit podle chutí dítěte, byť výjimky, třeba na narozeniny, Vánoce, nedělní pohár jsou přípustné. Příkladů bych mohl uvést celou řadu. Podstatný je myslím přirozený fakt, že vůle rodičů je do určitého věku důležitější než vůle dětí. To bych viděl za základ přirozené výchovy.

O výchově přijatých dětí by bylo možné napsat tuny knih. Toto ovšem není naučný článek, jde mi o zamyšlení se nad tématem přirozené výchovy dětí s dominancí rodičů versus výchovy liberální, kde se většinou vše točí kolem dítěte.

Tento článek není podepsán, protože žijeme v době, kdy jsou aktivisté schopni za jiný názor podávat podněty na příslušné orgány či hrozit žalobami. Ostatně, facebookový aktivismus osobně považuji za zvlášť odporný, protože je to tak snadné. Stačí lajkovat nějaký odkaz a hned si člověk připadá lepší. Pochopitelně lze předpokládat, že většina společnosti bude bojovat za práva dětí a že rodičovství bude tak trochu upozaděno, zvláště to náhradní. Jinou možností je neradit druhým jak mají vychovávat přijaté dítě, ale sami si podat žádost a dokázat prakticky svou lásku k opuštěným dětem.

Přeji vše dobré.